Rozhovor
Lidé potřebovali slyšet, že v Česku se dělají dobré věci
Rozhovor s Petrem Šimůnkem, zakladatelem české variace časopisu Forbes. Forbes přišel do Česka v době totální deprese printu a trh se na Forbes díval od začátku skrz prsty. Časopis, který stojí skoro stovku a píše o miliardářích, přeci nemůže mít úspěch.
Má úspěch, od prvního vydání je česká mutace Forbesu provozně v černých číslech.
Redakce brzy oslaví 6 let fungování a pořád vymýšlí nové formáty a speciály. Naposledy časopis o technologíích Forbes Next. Redakce Forbesu pod vedením Petra Šimůnka nám servíruje příbehy, které jsou často o pozitivních příkladech - ukazují lepší Česko.
Navzdory tomu, že o sobě tvrdí, že je náročným šéfem, a prý je občas nevyzpytatelný, tak tým, který vybudoval před 6 lety s ním funguje téměř v nezměněné podobě dodnes. Dělají nejlepší novinařinu v Česku a můžou ukazovat lidem, že Česko je dobrá země. A to je pro ně nejsilnější motivací.
Petře, říkáš často, že tvoje cesta k Forbesu začala vyhazovem z práce.
Bylo to docela srandovní. Po 6 letech na postu šéfredaktora v Hospodářských novinách mě v roce 2011 odvolali. Dali mi však funkci ředitele mezinárodních projektů. Byla to trafika, akorát já byl jediný, kdo to nevěděl.
Proč jsi vůbec dostal trafiku?
Chtěli mě vyhodit, ale ve velkých firmách se to asi dělá přes trafiku, aby tě nevyhodili hned na chodník. V rámci té “trafiky” jsem byl i v New Yorku. Tam jsem mimo jiné vyjednával licenci Forbes. Před námi byli nějací kluci a pokud jsme licenci chtěli získat, museli bychom zvýšit nabídku, což bylo pro Economii pořád dobré. V Economii mi na to řekli, že vlastně nic vydávat nechtějí, a že nové projekty nikdy nebudou. Tak jsme se rozloučili. Odjel jsem na motorce do Španělska a za 14 dní mi volali ti kluci, co tu licenci získali, jestli pro ně nechci pracovat. Měl jsem kliku, hledali někoho rychle a já byl tehdy jediný volný.
Dokázal sis představit, do čeho jdeš?
Ano i ne. Noviny jsou něco úplně jiného než magazín. Magazín je daleko náročnější obrazově, potřebuješ hezké fotky a musí to vypadat skvěle jako celek. Hledáš témata, která nesmí zestárnout. Koncept Forbesu je nadčasový, nepíšeme o něčem, co se stalo včera. Když si vezmeš do ruky tři roky starý Forbes, který jsi nečetl, teoreticky by neměl být problém se do něj začíst a měl by tě bavit.
Jakým způsobem jsi dával dohromady svůj tým?
Od prvního okamžiku jsem věděl, kam ten časopis chci vést a kdo by se mi na to hodil. Byli to všechno lidé, se kterými jsem léta spolupracoval v Hospodářkách i jiných novinách. Hlavní jádro tvořili tři lidé a postupně jsem k nim přibíral další. Už tehdy jsem si začal uvědomovat, podle čeho si lidi do redakce Forbesu vybírám, a dělám to tak do dneška.
To mě zajímá, co je pro Petra Šimůnka klíčové, když si vybírá spolupracovníky?
Samozřejmě, že tam musí být nadšení. Musí je to bavit, protože lidé, které nic nebaví, mě hrozně nebaví. Pak dávám přednost lidem, kteří mají jakoukoliv zkušenost ze života v zahraničí. Jestli tam pracovali, studovali, strávili léto jako au-pair nebo brigádně sbírali jahody, je mi vcelku jedno.
Proč je zahraniční zkušenost klíčová?
Každý, kdo si něčím takovým prošel, je mnohem samostatnější. Má širší rozhled a lépe zná kontext toho co děláme. V jisté fázi života se musíš postarat sám o sebe. To je pro mě klíčové. A mám rád sportovce. Ve sportu nic není zadarmo. Když chceš vyhrát, něco to stojí a víš, že když nebudeš chodit na trénink, tak to nebude fungovat. V redakci máme několik bývalých "sporťáků".
Jak lidi motivuješ, jak s nimi pracuješ jako manažer?
Nemám žádný motivační systém.
Takže lidi nemají ani stravenky?
Ne. Motivují se úspěchem. Podle mě dělají nejlepší novinářskou práci v Česku. Mají téměř 100 procentní svobodu, což při stavu českých médií opravdu nemůže říct každý novinář. Děláme práci, která je pozitivní a takto jsme si to od začátku vybrali. Naopak je hodně tlačím k tomu, aby nebyli spokojení s výsledkem. Já nejsem spokojený nikdy a s ničím. Když to už vypadá, že je něco hotové, tak to ještě třikrát hotové není. Vždycky se to dá vylepšit. Vím, že to nezní motivačně, ale funguje to, protože když následně vidí odezvu a úspěch, ví, že naše práce má smysl. To je pro každého z nás největší motivace.
Frčet na pozitivní vlně je mustrem Forbesu? Když jsem poprvé četl americký Forbes, moc mě nebavil. Prezentace úspěšných tam je tak diametrálně daleko od normálního člověka, že je to spíš demotivační. Přijde mi, že český Forbes má větší hloubku, ukazujete příběhy českých podnikatelů, a to je super.
Jestli to tak cítíš, je to prima. Být pozitivní je mustrem celé Ameriky a Forbes je pouze obal. U nás takový společenský mustr glorifikace úspěchu nemáme. Za dobu, co jsem byl v Hospodářských novinách, jsem viděl, kolik tady máme šikovných lidí, kteří dělají dobrou práci. Když jsme začínali s Forbesem, slovo podnikatel bylo spíše nadávkou.
To je snad pořád…
To už jsem taky mimo realitu, protože my se pořád plácáme do ramenou, že je to jinak. Na začátku jsme si řekli tři věci: že svět není tak černobílý, že to uděláme jinak, a tím se odlišíme od konkurence, a za třetí, že i my budeme žít v úplně jiném světě. Budeme sledovat věci, které se daří a ukazovat lidem, že Česko je dobrá země. Že se tady dají věci dělat poctivě. Je to trochu patetické, ale já myslím, že to je jistý druh našeho poslání, inspirovat tím lidi.
Kolik obsahu přebíráte z Ameriky?
Momentálně děláme víc lokálních věcí. V lednu minulého roku jsme vydali extrémní číslo, které bylo 100 % české. Chtěli jsme oslavit ty nejlepší věci z Česka, které dosahují světové kvality. Na druhou stranu chceme zachovat i americký obsah. Forbes má přístup k lidem, ke kterým se žádná česká média nikdy v životě nedostanou a byla by škoda toho nevyužít.
Když si teď otevřeš tři roky starý Forbes, který jsi nečetl, měl by tě bavit.
Jaké byly začátky? Nemohli jste vědět, že koncept jako je Forbes bude v Česku fungovat?
Forbes jsme rozjížděli v době, kdy byl print totálně v depresi. Všichni nám říkali: “Vy jste se úplně zbláznili! Web možná, ale tohle je mrtvý od prvního čísla.“ Samozřejmě, že jsme měli obavy. Zároveň jsme měli výhodu v tom, že majitelé začali už rok předtím vydávat Forbes na Slovensku, a s obrovským úspěchem. Takže jsme tomu věřili a po prvním čísle jsme viděli, že to půjde. Prodali jsme jej přes 8,5 tisíce, byznys plán byl postaven na 5 tisíc. Od prvního vydání jsme v černých číslech, a to je něco neuvěřitelného. Jasně, když odečteš licence atd., tak to trvalo déle, ale provozně jsme od prvního čísla v plusu. To se nezměnilo do dneška.
Čím si ten nečekaný úspěch vysvětluješ?
Forbes přišel ve správnou dobu. Lidé už byli totálně znechuceni tím, jak jsou všechny zprávy a všechny časopisy negativní a chtěli si přečíst, že nežijí jenom v totálních sračkách. To je první věc. Doufám, že jsme jednoduše nabídli dobrý obsah. Mohli jsme se opřít o Ameriku, kde je obsah perfektní. Navíc, my to všechno děláme skromně, po krůčcích. Sice nerostem tak super rychle, ale snažíme se všechno dělat co nejpoctivěji jak můžeme.
A to je jedna z věcí, která mě osobně na Forbesu inspirovala.
To jsem se naučil od kolegů ze Slovenska, kteří to takhle systematicky dělají. Snažíme se být “nerozcapení”. Hlídáme každou korunu a neutrácíme za věci, na které nemáme. Snažíme se dělat věci postupně. Dnes je spousta podnikatelů, kteří nedají rozhovor nikam jinam než do Forbesu.
Mělo to zvuk už od začátku? Otvíral ti Forbes dveře?
Od samého začátku. Vlastně to moc nechápu. Asi bych se měl klanět soše Svobody 5 krát denně, protože to je díky Americe. Od první chvíle, jak jsme řekli Forbes, všichni říkali: „Perfektní!“ Doufám, že jsme svojí prací přispěli, že k tomu mají důvěru i v Česku, ale od začátku jsme to měli docela lehké.
A co bylo těžké za těch 6 let fungování Forbesu?
I když jsme začínali skromně, vždy máš fixní náklady a musíš hlídat cash-flow. V Česku pořád platí, že když jsi malá firma, jsi taková onuce. Nejdřív se musíš do nějaké firmy, která inzeruje, dostat, ona tě zařadí do listu dodavatelů a ty musíš akceptovat, že platí po 90 dnech. Jenže musíš poslat každý měsíc výplatu 5 lidem, takže dostat peníze hned nebo za 90 dní je obrovský rozdíl. Začátky určitě nebyly jen růžové.
Kde bereš inspiraci?
Vidíš, já se vždy divím, že lidé nejsou schopni na tyhle otázky odpovědět. Nevím, to si musím rozmyslet. Možná to bude znít srandovně, ale mě inspiruje Jaromír Jágr. To, jak ten chlap na sobě maká, je úplná pecka. V byznysu je těch lidí spousta. Třeba Howard Schultz ze Starbucks, jak předělal svoji firmu, protože jí nutil jít zpátky k základům. Tony Hsieh ze Zapposu. atd.
A s kým bys chtěl udělat třeba rozhovor?
To vím úplně přesně! Ten chlap mě baví ze všeho nejvíc, jak to, že mě nenapadl hned? Richard Branson a celý příběh Virgin. To je největší punker světového byznysu.
Tak ti přejeme, aby se ti to podařilo, protože to bude rozhovor, který si s chutí přečtu. Díky za čas Petře, ať se Forbesu daří.
Text: Petr Skondrojanis